Každý národ má své zvyky a tradice a nejinak je tomu i co se týká svateb a svatebních rituálů. Přesto existují zvyky, které se časem začaly měnit a začínají být všude na světě podobné. Mezi ně patří bílé svatební šaty, kytice z bílých růží a lilií či zlaté snubní prsteny.
Nevěsty nosí bílé či světlé šaty, a to i v zemích, kde k tradičním barvám oblečení nevěst dříve patřila červená. Takovou zemí je například Čína, stále častěji se zde prosazují trendy západního světa a nevěsty vyměnily tradiční červené šaty za bílé, ženichové pak žluté svatební oblečení za západní tmavé obleky.
Svatební dort nesmí chybět na žádné hostině
Jestli je něco, co opravdu nechybí na žádné svatbě ve světě, pak je to dort. V některých zemích – Albánii, Německu, Chorvatsku, Polsku – se dort krájí až po půlnoci. V Belgii je pak svatební dort zpravidla zmrzlinový.
Občerstvení bývá po celém světě stále častěji podáváno formou bufetu, tradiční hostiny o několika chodech ustupují postupně do pozadí. Nicméně v některých zemích se tradice stále drží. Například v Indii je svatební hostina vždy vegetariánská.
Ani místa svatebních hostin se v jednotlivých zemích příliš neliší. Nejčastěji se jedná o hotely či restaurace. V Turecku jsou pro svatební veselí v oblibě především hotely, které mají k dispozici venkovní bazén. Ale i v místech svatebních hostin existují výjimky.
V Austrálii jsou populární svatby na plážích. Pro Američany jsou stále lákavější svatby v zahraničí, nebo na malých romantických ostrovech. Francouzská svatební hostina by se měla odehrávat na zahradě, většinou pak na zahradě domu rodičů jednoho ze snoubenců. Novomanželé si zde rovněž stále častěji pronajímají zámecké parky, zámečky nebo nádvoří hradů, kterých je ve Francii nespočet.
Snubní prsten jako symbol manželství
V celém civilizovaném světě je symbolem vstupu do manželství snubní prsten. Ve Spojených státech ke svatbě také neodmyslitelně patří diamantový zásnubní prsten.
Indické nevěsty pak kromě zlatých snubních prstenů dostávají mimo jiné i „toe ring“ – ozdobu na prst u nohy. V Číně je pro novomanžele naopak přednější oddací listina nežli snubní prsten.
Svatební obřad bývá ve většině zemí zcela odlišný
Určité podobnosti najdeme v zemích střední či západní Evropy a anglosaských zemích. Patří sem zvyky jako loučení se svobodou, házení rýže na novomanžele, nevěstino házení kyticí, první tanec manželů, společné krájení dortu, únos nevěsty a podobně.
I evropské země však mají svá svatební specifika. Například ve Švédsku musí všichni muži – svatebčané políbit nevěstu a svatebčanky zase políbit ženicha. V Polsku ke svatební hostině patří veřejné poděkování rodičům obou snoubenců. V Chorvatsku a také na Slovensku snoubenci několik týdnů před svoji svatbou osobně všem příbuzným roznáší svatební oznámení a pozvánku ke svatebnímu stolu.
V Belgii se několik dní před obřadem zahání zlí duchové, a to přípitkem na budoucí novomanžele následovaným tradičním hlasitým boucháním či jiným hlukem.
V Albánii má zvlášť svatební oslavu nevěsta a zvlášť ženich. Nevěstina svatba přitom trvá tři dny od pátku do neděle. Dopoledne nevěstě chodí popřát přátelé, večer chodí důležitější rodinní příbuzní na hostinu. Ženich, jeho rodiče a nejbližší příbuzní navštíví nevěstinu oslavu o sobotní noci asi na tři až čtyři hodiny. V tomto okamžiku spolu novomanželé tančí první tanec a společně rozřežou svatební dort. Ženich poté odchází a svoji svatbu slaví během neděle.
V Malajsii pak musí ženich do nevěstina domu několik týdnů před svatbou poslat dárky. Samotnému svatebnímu obřadu předchází čajový rituál, kdy rodina ženicha opět předává nevěstině rodině dárky (obvykle šperky či peníze).
V Indii zase hraje velkou roli rituální oheň, který doprovází několikahodinový svatební obřad. Během něj musí otec rituálně odpustit dceři, že opouští jeho rodný dům a matka pak nevěstu připraví na novou životní etapu. Symbolicky je také kousek ženichova šatu – obvykle šála – svázána s šaty nevěsty, aby byl demonstrován uzavřený sňatek.